Dlouhou dobu jsem žila v přesvědčení, že když mi něco s koněm nefunguje, znamená to především, že mi chybí správný systém a správný člověk, který by mi řekl, jak to dělat lépe, a tak jsem hledala, poslouchala, zkoušela a skládala jednotlivé střípky dohromady, často s pocitem, že někde přede mnou existuje odpověď, ke které se jen musím dostat.
Čím víc informací jsem ale měla, tím méně prostoru zůstávalo pro ticho, ve kterém by se mohlo něco skutečně ukázat, a čím víc jsem se snažila dělat věci „správně“, tím častěji jsem si všímala, že se moje pozornost nenápadně přesouvá od koně k představě o tom, jak by to mělo vypadat.
Kůň přitom odpovídal pořád stejně,ale jen já jsem ho v tom hluku metod, pojmů a přestávala slyšet.
Postupně se pro mě začalo měnit i to, co vlastně znamená učitel. Už to nebyl někdo, kdo by mě měl dovést k výsledku nebo mě naučit, jak věci dělat, ale spíš někdo, kdo dokáže vytvořit prostor, ve kterém si znovu všimnu toho, co se děje mezi mnou a koněm, tady a teď a bez tlaku na výkon.
Právě proto se pro mě práce ze země stala místem, kde se všechno zjednoduší natolik, aby zůstala jen kvalita přítomnosti, schopnost vnímat a ochota být s koněm takovým způsobem, který nic nevynucuje a přesto vede.
Na zemi se velmi rychle ukáže, jestli jsme opravdu spolu, nebo jen vedle sebe, jestli komunikujeme, nebo pouze očekáváme reakci, a právě tady pro mě vznikl nápad na knihu KŮŇ ZE ZEMĚ.
Dnes už vím, že ticho, ve kterém se můžeme znovu naladit je hodnotnější, protože když se ztišíme dostatečně, kůň mluví s neuvěřitelnou jasností a často nám připomene to, co jsme vlastně věděli dávno předtím, než jsme se začali ptát, jak to dělat správně.