Hodně lidí si „nastavení úspěšné lekce“ představí tak, že si připraví pomůcky, zvolí cvik, vyberou správnou odměnu, zkrátí lekci nebo změní prostředí, aby to koni šlo. To všechno je fajn, jenže to je často až poslední krok, ale to nejdůležitější totiž začíná mnohem dřív. Začíná u toho, v jakém stavu je koňský nervový systém během dne, v jakém rozpoložení kůň žije, jak spí, jak tráví, jak se hýbe a jaké má vztahy.
A tady je dobré si uvědomit jednu zásadní věc. Pocit bezpečí pro nervový systém není jen to, že „zrovna nic nehrozí“. Kůň může stát v klidu ve výběhu, může mít kolem sebe jiné koně a přesto může být dlouhodobě ve stresu. Stres totiž nevzniká jen z nebezpečí, ale i z fyziologické nepohody jako např: z nedostatku pohybu, špatného krmení, bolesti, nekvalitního spánku, napjatých vztahů ve stádě, izolace a nudy. A když je nervový systém dlouhodobě zatížený, kůň se do dobrého „učícího“ stavu prostě nedostane. Ne proto, že nechce, ale proto, že to jeho tělo a mozek nedokáže.
Proto je u práce ve volnosti tak důležité řešit životní podmínky koně. Ne jako něco navíc, ale jako základ. Pokud chceme koně, který se s námi chce spojit, učit se, chce být hravý a otevřený, tak musíme nejdřív udělat všechno pro to, aby se cítil dobře ve svém vlastním těle i ve svém světě.
Často se mluví o třech věcech: potrava, volnost pohybu a sociální kontakt. Jenže i tohle může být hloubší. Nestačí, že kůň „má jiné koně za plotem“, protože kůň potřebuje skutečné sociální vztahy, možnost být součástí skupiny a normálně s ostatními komunikovat. Zároveň je potřeba, aby ta skupina byla pro koně bezpečná, ale pokud je kůň v kolektivu, kde je neustále pod tlakem, je terčem šikany, nebo se musí pořád hlídat u vody a krmení, tak jeho nervový systém nikdy úplně nevypne. A kůň, který pořád přežívá, nebude mít kapacitu být s člověkem zvědavý.
Stejně tak pohyb. Není to jen o velikosti výběhu. Kůň může mít velký prostor a přesto se skoro nehýbat, protože k tomu nemá důvod. Koně jsou stavění na to, že se během dne přirozeně přesouvají, hledají potravu, mění povrch a reagují na prostředí. Pokud jsou v režimu „stojím u sena a jdu si jen napít“, tělo postupně tuhne, metabolismus nefunguje ideálně, energie se hromadí nebo naopak klesá a kůň se pak v tréninku jeví jako neochotný, přepálený nebo bez života, a pak se často snažíme „opravit“ tréninkem něco, co je ve skutečnosti problém denního režimu.
A pak je tu krmení. Nejen to, jestli kůň dostává seno, ale i to, jak na tom je jeho trávení a celková výživa. Trávicí systém není jen „motor na jídlo“. Má obrovský vliv na imunitu, hormonální rovnováhu, metabolismus i emoce. Když je kůň dlouho hladový a nemá stabilní přísun vlákniny, když má podrážděné trávení, nebo když mu něco chybí, může být podrážděný, přecitlivělý, úzkostný nebo naopak apatický, a pak máme tendenci brát to jako charakter, nebo jako problém poslušnosti, i když je to velmi často signál, že tělo není v pohodě.
Další věc, kterou lidé často podceňují, je spánek. Kůň potřebuje možnost se bezpečně položit a skutečně si odpočinout. Pokud se kůň nevyspí kvalitně, projeví se to úplně stejně jako u lidí. Zhorší se učení, schopnost soustředění, regulace emocí a odolnost vůči stresu. Kůň pak může působit „divně“, nestabilně, podrážděně, nebo úplně mimo. A přitom to není výcviková chyba, ale základní biologická potřeba, která není naplněná.
A úplně zásadní je bolest. Kůň, který je denně v nepohodlí, se nebude chtít hýbat, nebude chtít spolupracovat, nebo se bude chovat nevysvětlitelně. Bolest je pro nervový systém hrozba. A v hrozbě se neučí, nepřemýšlí a nevyhledává se kontakt. Proto dává smysl dívat se na pohyb, kopyta, zuby, svaly, sedlo, trávení a celkovou pohodu jako na součást tréninku, ne jako na něco nepodstatného.
Když se tyhle věci poskládají, začne se dít něco důležitého. Kůň má víc prostoru na to být přítomný. A teprve tehdy dává práce ve volnosti opravdový smysl, protože kůň má kapacitu říct ano. Ne proto, že ho do toho dotlačíme, ale proto, že se cítí dobře natolik, aby s námi mohl opravdu spolupracovat.
A to je podle mě ten největší point. Nezačínat otázkou „jak ho to naučím“, ale otázkou „má vůbec podmínky na to, aby mohl chtít“. Protože teprve když je kůň nastavený na úspěch už v běžném životě, je fér po něm něco chtít i v tréninku.