Práce s koněm ve volnosti není o tom, naučit ho pár cviků bez ničeho. Je to především způsob přemýšlení. O tom, jak ke koni přistupujeme, jak s ním komunikujeme a kolik prostoru mu dáváme, aby mohl zůstat sám sebou a zároveň s námi chtěl spolupracovat. Nejde o kontrolu ani o výkon, ale o vztah, ve kterém se kůň cítí bezpečně a slyšeně.
Mnoho problémů v práci s koňmi nevzniká proto, že by byli „neochotní“ nebo „špatní“, ale proto, že přehlížíme jejich vnitřní stav. Kůň může působit klidně a poslušně, a přesto může být ve stresu. Zvlášť citliví koně často stres nevyjadřují navenek. Neutíkají, nevzpírají se ani nebojují. Místo toho se stáhnou dovnitř sebe. Zpomaluje se jejich pohyb, mizí jiskra, ztrácí se zájem, a právě tito koně pak bývají označováni jako líní nebo tvrdohlaví, i když ve skutečnosti jen chrání sami sebe.
Tradiční přístupy k výcviku často pracují s tlakem a jeho uvolněním. Tento princip může fungovat, ale jen tehdy, pokud je použitý velmi citlivě a s velkým respektem k hranicím koně. Jakmile se tlak zvyšuje příliš rychle, příliš silně nebo bez času na pochopení, kůň se dostává za hranici své pohody. Někteří koně se začnou bránit, jiní se naopak „vypnou“ a přestanou se aktivně účastnit. Zvenku pak může všechno vypadat v pořádku, ale uvnitř se postupně ztrácí ochota, radost a chuť do pohybu.
Práce ve volnosti staví hodně na možnosti volby. Volba neznamená, že si kůň dělá, co chce, ani že tréninku chybí struktura. Znamená to, že kůň má možnost vyjádřit svůj stav a že člověk je ochotný to respektovat. Když kůň ví, že může odejít, zastavit se nebo si dát pauzu, jeho nervový systém se uklidní. A právě pocit bezpečí je základem skutečné spolupráce. Ano, které přijde ve chvíli, kdy může zaznít i ne, má úplně jinou kvalitu než poslušnost vynucená tlakem.
S tím úzce souvisí práce s hranicí, kdy je kůň ještě schopný vnímat, učit se a zůstávat v relativní pohodě. Jakmile žádáme příliš mnoho, příliš rychle nebo v okamžiku, kdy kůň není připravený, tuto hranici překročíme. Výsledkem bývá buď odpor, nebo právě to tiché stažení a pasivita. Práce ve volnosti proto vyžaduje menší kroky a více času na zpracování, a také větší pozornost k drobným signálům, které říkají, že je toho na koně už moc.
Důležitou roli hraje i motivace. Když kůň pracuje proto, aby unikl tlaku, jeho energie je jiná, než když pracuje proto, že mu něco dává smysl. Odměna nemusí být jen pamlsek, ale i pauza, možnost volby nebo prostě pocit pochopení. Když kůň začne chápat, že jeho aktivní snaha je viděna a oceňována, začne se zapojovat jinak - nabízí řešení, zkouší a přemýšlí. Nepracuje ze strachu, ale ze zájmu.
Práce ve volnosti má velký vliv i na pohyb. Kůň, který se cítí psychicky v bezpečí, se pohybuje s větší lehkostí, plynulostí a často i s větší chutí. Postupně se zlepšuje rovnováha, koordinace a vnímání vlastního těla. Takový pohyb není výsledkem donucení, ale důsledkem toho, že kůň se chce hýbat. A to je základ nejen pro jakoukoli další práci, ale i pro dlouhodobé zdraví.
Ve svém jádru je práce ve volnosti návratem k jednoduché otázce: jak se kůň v danou chvíli cítí. Když se tato otázka stane důležitější než splnění cviku nebo plánu, začne se měnit celý přístup.