Když se dostaneme do stresu, často máme pocit, že se z nás najednou stane někdo úplně jiný. U koní to bývá velmi silné a nepříjemné, neboť to vycítí, a pak podle toho jednají. Najednou nám nejde myslet, tělo se stáhne, srdce buší, ruce se klepou a v hlavě je prázdno. A hned se objeví myšlenky, že to prostě nezvládáme, ale realita je úplně jiná.
V těchto chvílích nad námi nepřebírá kontrolu rozum, ale takzvaný ještěří mozek. Ta nejstarší část mozku, která má jediný úkol přežít. Nezajímá ji, že kůň je hodný a situace známá nebo že jsme ji už zvládli stokrát předtím. Zajímá ji jen to, jestli nejsme v ohrožení tady a teď.
Kdysi nás tenhle mechanismus chránil před skutečnými hrozbami. Když se objevil predátor, tak nebyl čas přemýšlet. Tělo muselo jednat okamžitě. A přesně stejný systém se dnes spouští ve chvíli, kdy se kůň lekne, udělá rychlý pohyb, zakopne nebo jen změní rytmus. Mozek to vyhodnotí jako možné nebezpečí a tělo reaguje dřív, než stihneme cokoliv promyslet.
Srdce se rozběhne, dech se zrychlí a svaly se napnou. Tělo se stáhne a ztuhne. Přesně ve chvíli, kdy bychom potřebovali zůstat uvolnění a v klidu. Všichni víme, že je to špatně, a přesto to děláme. Ne proto, že bychom to neuměli lépe, ale proto, že mozek hraje hru na přežití.
Například strach z pádu patří mezi úplně první strachy, které máme. Když hrozí pád, tělo se automaticky stáhne a chrání to nejdůležitější. Tenhle reflex je skvělý ve chvíli, kdy už padáme. Jenže při jízdě na koni nám většinou vůbec nepomáhá, ale naopak. Abychom zůstali v rovnováze, musíme udělat pravý opak toho, co nám tělo instinktivně nabízí. A to je velmi těžké.
Důležité je pochopit, že mozek nerozlišuje, jestli je hrozba skutečná, nebo jen domnělá. Je mu jedno, jestli před námi stojí šelma, nebo jen kůň, který se lekl igelitu, zakopl nebo se někam podíval. Pro ještěří mozek je to pořád hrozba, a proto se můžeš rozklepat jen tím, že si představíš nepříjemnou situaci, a proto někdy úplně vypneš, i když víš, že kůň objektivně není nebezpečný.
V tu chvíli se utlumí část mozku, která přemýšlí logicky. Ne proto, že bys byl neschopný, ale proto, že v ohrožení není čas přemýšlet. Takže když máš pocit, že tělo neposlouchá, tak reaguješ jinak než bys chtěl nebo že ztrácíš kontrolu, není to tvoje chyba. Jen se spustil starý program.
Dnes už nás u koní většinou neohrožuje skutečné nebezpečí, ale strach z toho, co by se mohlo stát. Strach z pádu, bolesti, ostudy,a z toho, že koně nezvládneme nebo že uděláme chybu. Mozek se ale chová, jako by šlo pořád o život.
Dobrá zpráva je, že s tím jde pracovat. Cílem není se strachu zbavit. To ani nejde a ani by to nebylo žádoucí. Určitá míra napětí k práci s koňmi patří. Drží nás pozorné a vnímavé. Problém nastává ve chvíli, kdy strach převezme kontrolu.
Jde o to naučit se s koněm pracovat i jezdit dobře i ve chvílích, kdy strach přijde. Učit se vnímat tělo, dech a napětí dřív, než se reakce rozjede naplno. Stejně jako trénujeme koně, aby zůstali klidní u nových věcí, můžeme trénovat i sebe. Učit se dávat tělu jiný signál než stažení a ztuhnutí.
Neexistuje žádný rychlý trik. Stejně jako u práce s koněm to funguje jen tehdy, když tomu dáme čas a trpělivost. Tyhle věci se nestanou přirozené přes noc, ale opakováním.
A to nejlepší je, že se to dá trénovat kdykoliv. V sedle, ze země, při čištění, vedení koně nebo jen tím, že si všímáš, co se děje v těle. Mozek se učí pořád, a pokud chceš změnu,tak je potřeba to začít měnit.